Alegorie (z řec. allēgoría = jinotaj, mluvení jinak) je složitý tropus a zároveň kompoziční postup, při němž konkrétní obraz, postava, děj, předmět nebo celý literární text soustavně zastupuje jiný, zpravidla abstraktní význam. Tímto významem může být myšlenka, mravní princip, náboženská představa, historická událost, politická skutečnost nebo obecná lidská zkušenost. Alegorie tedy nepracuje pouze s jednotlivým obrazným pojmenováním, ale vytváří ucelený druhý významový plán.
Na rozdíl od metafory, která obvykle spočívá v jednorázovém přenesení významu na základě podobnosti dvou jevů, alegorie rozvíjí obraznost systematicky a souvisle. Čtenář nebo posluchač je veden k tomu, aby vedle doslovné roviny textu odhaloval také rovinu skrytou, tedy alegorický smysl.
Charakteristika a funkce
Alegorie je založena především na principu analogie, často také na personifikaci. Abstraktní pojmy, jako jsou například Láska, Smrt, Spravedlnost, Moc, Pravda, Svoboda nebo Ctnost, bývají ztělesněny konkrétními postavami, předměty nebo dějovými situacemi. Tyto prvky dohromady vytvářejí koherentní alegorický systém.
Alegorický text má zpravidla dvě významové roviny: doslovnou, tedy příběhovou nebo obrazovou, a přenesenou, která představuje vlastní alegorický význam. Porozumění alegorii proto předpokládá schopnost interpretace a často také znalost kulturního, historického či náboženského kontextu.
Mezi hlavní funkce alegorie patří:
Didaktická funkce – alegorie slouží k názornému zprostředkování mravních, filozofických nebo náboženských pravd.
Kritická funkce – umožňuje vyjádřit společenskou nebo politickou kritiku nepřímo, například v době cenzury nebo společenského útlaku.
Estetická funkce – zvyšuje uměleckou působivost textu tím, že čtenáře zapojuje do odhalování skrytého významu.
Univerzalizační funkce – umožňuje překročit konkrétní čas a prostor a vyjádřit obecně platné lidské zkušenosti.
Typy alegorie
Podle rozsahu lze rozlišit několik podob alegorie:
Jednotlivý alegorický prvek – například alegorická postava, předmět, motiv nebo scéna.
Alegorický text – celé dílo je vystavěno na alegorickém principu; může jít například o bajku, moralitu, alegorickou báseň nebo alegorický román.
Alegorický cyklus nebo alegorické univerzum – rozsáhlejší soubor obrazů, postav a dějů vytvářející ucelený alegorický svět.
Podle funkce a tematického zaměření lze rozlišit alegorii:
nábožensko-morální, typickou zejména pro středověkou a barokní literaturu,
politicko-satirickou, užívanou k nepřímé kritice moci, společnosti nebo ideologie,
filozofickou, vyjadřující obecné otázky poznání, pravdy, dobra, svobody nebo lidského údělu,
psychologickou, která se uplatňuje zejména v moderní a postmoderní literatuře při zobrazování vnitřního světa člověka.
Historický vývoj
Kořeny alegorie sahají do antiky. Alegorické výklady se objevují již při interpretaci Homérových eposů, významné místo má také v řecké filozofii. K nejznámějším příkladům patří Platónova alegorie jeskyně v dialogu Ústava, která obrazně vyjadřuje vztah mezi zdánlivým a pravým poznáním.
Ve středověku se alegorie stala jedním z nejdůležitějších výrazových prostředků evropské literatury. Uplatňovala se zejména v náboženských a mravně výchovných textech. Významným příkladem je Prudentiova Psychomachia, v níž spolu bojují personifikované ctnosti a neřesti. Vrcholnou podobu středověké alegorie představuje Dantova Božská komedie, která spojuje náboženský, filozofický i politický významový plán.
V české literatuře má alegorie významné postavení především v díle Jana Amose Komenského. Jeho spis Labyrint světa a ráj srdce je rozsáhlou alegorií lidského života a světa, v němž poutník prochází různými oblastmi společnosti a postupně odhaluje jejich klamnost. Alegorické prvky lze nalézt také v romantické, realistické i moderní literatuře.
Ve 20. století se alegorie výrazně uplatnila zejména v politické a společenské satiře. Světově známým příkladem je Orwellova Zvířecí farma, která prostřednictvím zvířecího společenství alegoricky zobrazuje mechanismy totalitní moci. V českém prostředí lze alegorické postupy sledovat například u Karla Čapka.
Rozlišení od příbuzných jevů
Metafora je obvykle lokální obrazné pojmenování založené na podobnosti. Alegorie je rozsáhlejší, soustavnější a vytváří celý druhý významový plán.
Symbol je zpravidla mnohoznačnější a otevřenější různým interpretacím. Alegorie bývá oproti tomu významově určitější a směřuje k rozpoznatelnému výkladu.
Bajka je krátký alegorický útvar, v němž zvířata nebo jiné bytosti zastupují lidské vlastnosti a jednání. Obvykle obsahuje mravní ponaučení.
Parabola neboli podobenství je krátký příběh s přeneseným významem. Od alegorie se liší tím, že zpravidla směřuje k jedné hlavní myšlence nebo poučení, zatímco alegorie může vytvářet rozsáhlejší a členitější významový systém.