„Prijdu pozdeji, cekam na bus.“ Tuto nebo podobnou zprávu bez háčků a čárek poslal nebo přijal snad každý z nás. Psaní bez diakritiky se stalo v digitální komunikaci, zejména v SMS a chatech, naprostým standardem. Proč ale obětujeme krásu a přesnost češtiny na úkor rychlosti? Důvody jsou jak historické, tak praktické.
Drahý luxus minulosti
Vraťme se do éry tlačítkových telefonů. Původní SMS zprávy byly omezeny na 160 znaků a používaly kódování, které české znaky s diakritikou (jako ř, č, š, é) jednoduše neobsahovalo. Jakmile jste do zprávy vložili jediný takový znak, telefon se přepnul do jiného kódování (Unicode). To mělo zásadní dopad: délka jedné SMS se rázem zkrátila na pouhých 70 znaků.
Zpráva, která by se normálně vešla do jedné SMS, se tak mohla rozdělit na dvě nebo i tři. V době, kdy se platilo za každou odeslanou zprávu, bylo psaní s diakritikou zkrátka drahým luxusem. Finanční úspora byla hlavním motivem, proč jsme si na „cestinu bez hacku a carek“ zvykli.
Zvyk a neformálnost dneška
Dnes, v době chytrých telefonů a neomezených tarifů, už tento technický ani finanční problém neexistuje. Proč tedy v tomto zvyku pokračujeme?
- Zvyk a rychlost: Pro generaci, která na mobilech bez diakritiky vyrostla, je to prostě zvyk. Psaní bez nutnosti podržet klávesu pro výběr správného znaku je pro mnohé stále rychlejší a pohodlnější.
- Neformálnost: SMS a chaty jsou považovány za neformální kanály. Podobně jako v mluvené řeči používáme hovorové výrazy, v psané digitální komunikaci je absence diakritiky tolerovanou normou.
- Srozumitelnost: Ve většině případů je zpráva srozumitelná i bez diakritiky. Kontext nám pomůže rozlišit mezi „polévka“ a „polevka“ nebo „žít“ a „zit“.