Konrád WaldhauserReformní kazatel, augustiniánský kanovník a spisovatel

Kdo byl Konrád Waldhauser?

Konrád Waldhauser (narozen asi kolem roku 1320 v Rakousku – 8. prosince 1369 v Praze) byl augustiniánský kanovník, kazatel a latinsky i německy píšící autor, který patří k nejvýznamnějším představitelům českého předhusitského reformního kazatelství. Přesný rok ani místo jeho narození nejsou spolehlivě doloženy a starší literatura uvádí různé odhady. Jistější zprávy se objevují až v souvislosti s jeho církevní dráhou: stal se členem řádu augustiniánských kanovníků a roku 1349 přijal v Pasově kněžské svěcení. Jeho dochované texty svědčí o dobrém vzdělání a výrazné rétorické průpravě, podrobnosti o případném univerzitním studiu však zůstávají nejisté.

Než přišel do Čech, působil jako kazatel v rakouském prostředí a získal značnou pověst ve Vídni. Jeho kázání měla především mravně reformní charakter: útočil proti simonii, tedy obchodování s duchovními statky a úřady, proti hromadění majetku, povrchní zbožnosti a nedostatečné morální úrovni části duchovenstva. Nešlo ještě o pozdější husitskou teologii ani o rozchod s katolickou církví. Waldhauser požadoval především nápravu života kněží i laiků, důslednější respekt k Písmu a praktické naplňování křesťanské morálky. Právě tato orientace vysvětluje, proč bývá řazen mezi takzvané předchůdce české reformace.

Do českých zemí přišel na začátku šedesátých let 14. století za podpory císaře Karla IV. a pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Roku 1363 získal faru v Litoměřicích, z níž pobíral příjmy, ale hlavní kazatelská činnost se odehrávala v Praze. Po smrti Arnošta z Pardubic byl pověřen smutečním kázáním při jeho pohřbu v roce 1364; text této homilie se nedochoval. Od roku 1365 byl farářem v Týnském chrámu. Německy oslovoval především pražské měšťany, zatímco latinsky kázal duchovenstvu a studentům pražské univerzity. Prameny jej spojují také s císařským dvorem.

Jeho ostrá kritika vyvolávala konflikty zejména se žebravými řády. Na jejich obvinění reagoval spisem Apologia, který vznikl přibližně v letech 1364–1365 a podrobně zachycuje nejen spor, ale i jeho reformní názory. Zdůrazňuje v něm pravdu, autoritu Bible a požadavek mravního života kněžstva. Ještě významnější je latinská Postilla studentium sanctae universitatis Pragensis, sestavená v letech 1367–1368 na naléhání jeho posluchačů. Dochované rukopisy obsahují zhruba sedm desítek kázání a ukazují Waldhausera jako zkušeného řečníka, který spojoval teoretický výklad s praktickou kazatelskou metodou.

Waldhauserův význam nespočívá v tom, že by vytvořil ucelenou novou teologii, ale v mimořádném ohlasu jeho požadavku mravní obnovy církevního života. V pražském prostředí se jeho působení časově i myšlenkově setkalo s reformními snahami Jana Milíče z Kroměříže a připravovalo půdu pro další generace kritiků církevních poměrů. Zemřel 8. prosince 1369 v Praze, tedy několik desetiletí před vystoupením Jana Husa; označení „Husův předchůdce“ proto vyjadřuje především jeho místo v delší tradici českého reformního myšlení.