Jazyk je jako živý organismus. Neustále se vyvíjí, rodí se nová slova a jiná naopak upadají v zapomnění a umírají. Je to přirozený proces, který odráží změny ve společnosti, technologiích i myšlení. Zatímco dnes běžně používáme slova jako „selfie“, „podcast“ nebo „lajkovat“, naši předkové měli ve svém slovníku výrazy, kterým bychom dnes už jen stěží rozuměli. Pojďme se podívat na to, proč slova mizí a jaké poklady se skrývají v hlubinách české historie.
Proč slova mizí?
Důvodů, proč se slovo přestane používat, je hned několik. Tím nejčastějším je zánik věci nebo jevu, který dané slovo označovalo. Když ze světa zmizely parní lokomotivy, přestal být potřeba „topič“. S koncem feudalismu zanikla i „robota“ v původním smyslu nucené práce na panském. Stejně tak zanikají názvy starých řemesel, nástrojů nebo společenských funkcí.
Další příčinou je konkurence. Někdy jedno slovo jednoduše vytlačí druhé, které je vnímáno jako modernější, přesnější nebo prostě jen populárnější. Často v tom hraje roli vliv cizích jazyků – dříve to byla němčina a latina, dnes je to především angličtina.
Někdy slovo nezanikne úplně, ale změní svůj význam tak radikálně, že ten původní je zapomenut. A v neposlední řadě může jít o cílenou snahu jazykovědců a buditelů, kteří se v minulosti snažili jazyk „očistit“ od cizích vlivů a nahrazovali je novotvary nebo oživovali starší české výrazy.
Historické příčiny zániku slov
Historie českého jazyka je plná zvratů, které zanechaly stopy ve slovní zásobě.
- Středověk a raný novověk: V této době byla čeština pod silným vlivem latiny (jazyka církve a vědy) a němčiny (jazyka administrativy a obchodu). Mnohá slova z těchto jazyků byla přejata a počeštěna.
- Národní obrození: V 19. století se obrozenci snažili češtinu vzkřísit a očistit od germanismů. Vytvářeli nová slova (neologismy) na základě slovanských kořenů. Některá se ujala (např. vzduch, přesný, náměstí), jiná, jako třeba lučba (chemie) nebo silozpyt (fyzika), se stala jen dočasnou záležitostí a dnes působí archaicky.
- 20. století: Politické a společenské změny měly obrovský dopad. Slova spojená s první republikou byla potlačována za komunismu a naopak. Například slovo soudruh ztratilo svůj původní neutrální význam „společník“ či „kamarád“ a stalo se natolik spjatým s komunistickým režimem, že se po roce 1989 téměř přestalo používat.
Příklady zaniklých slov a jejich původní význam
Pojďme se podívat na několik konkrétních příkladů slov, která z naší běžné mluvy vymizela:
- Čacký: Toto slovo kdysi znamenalo „statný“, „pěkný“, „šikovný“ nebo „udatný“. Dnes ho najdeme už jen v historických textech nebo poezii, například ve spojení „čacký jinoch“.
- Hrdobec nebo hrdopýšek: Krásné staré výrazy pro pyšného, domýšlivého člověka. Dnes bychom řekli spíše namyšlenec nebo nafoukanec.
- Lučba: Jak již bylo zmíněno, jedná se o obrozenecký novotvar pro chemii. Ačkoliv se neujal, dodnes ho můžeme najít v názvech jako je VŠCHT (Vysoká škola chemicko-technologická), jejíž starší název zněl „Vysoká škola chemicko-technologického inženýrství a lučby“.
- Jepice: Dnes tímto slovem označujeme křehký hmyz s velmi krátkým životem. Ve staré češtině však slovo jepice (z řeckého epilepsis) označovalo také epilepsii, tedy „padoucnici“.
- Kníhvedoucí: Tento výraz je doslovným překladem německého slova Buchhalter. Dnes bychom pro tuto profesi použili slovo účetní.
- Oděnek: Takto se dříve říkalo člověku, který nosil stejný oděv, tedy kolegovi v úřadu nebo vojákovi ve stejném pluku.
Jak se dozvídáme o zaniklých slovech?
Odkud vlastně víme, jaká slova naši předkové používali? Hlavním zdrojem jsou samozřejmě historické texty – kroniky, dopisy, literární díla, úřední záznamy a deníky. Lingvisté a historici tyto prameny studují a sestavují z nich historické a etymologické slovníky.
Nezastupitelnou roli hrají díla jako Příruční slovník jazyka českého nebo Slovník spisovného jazyka českého, které mapují slovní zásobu v různých obdobích. Velkým pomocníkem je také etymologie, věda o původu slov, která dokáže odhalit jejich fascinující cesty časem.
Zajímavé je, že některá slova, která zmizela ze spisovného jazyka, často přežívají v místních nářečích a dialektech, kde jsou zakonzervována jako živoucí fosilie.
Závěrem
Zánik slov není tragédií, ale důkazem vitality a přizpůsobivosti jazyka. I když můžeme s nostalgií vzpomínat na malebnost výrazů jako „hrdobec“ nebo „čacký“, musíme přijmout, že jazyk se mění spolu s námi. Každá generace si tvoří svou vlastní slovní zásobu, která nejlépe odpovídá jejímu světu. A kdo ví, možná se naši potomci za sto let budou s úsměvem divit, co to vlastně znamenalo slovo „hejtovat“ nebo proč jsme všemu říkali, že je to „hustý“.