Starý činžovní dům na kraji města měl své vlastní ticho. Nebylo to ticho prázdnoty, ale spíše ticho plné vzpomínek, které se usadily v prasklinách omítky a vrzání starých parket. Pro Tomáše, který zde bydlel ve třetím patře, byl tento dům útočištěm před ruchem moderního světa. Každý večer, když stoupal po ošlapaných kamenných schodech, měl pocit, že za sebou zanechává uspěchaný den a vstupuje do jiného, pomalejšího času.
Jednoho úterního večera se však tato rutina narušila. Když Tomáš dorazil na své patro, uviděl na posledním schodě, přímo před dveřmi svého bytu, ležet malý balíček. Nebyl velký, zabalený v obyčejném hnědém papíře a převázaný jednoduchým provázkem. Co ho však zarazilo, bylo, že na něm nebylo žádné jméno, žádná adresa, žádný vzkaz. Jen tam tak ležel, tichý a anonymní.
Tomáš se zastavil a rozhlédl se po chodbě. Tlumené světlo staré lampy vrhalo dlouhé, roztřesené stíny a ticho bylo hlubší než obvykle. Nikde ani noha. Žádný soused, žádný kurýr, který by se spletl. Kdo by mu sem něco takového položil? Napadla ho paní Dvořáková z přízemí, která mu občas nechávala na klice sáček s jablky ze své zahrádky, ale tohle vypadalo jinak. Formálněji. A také mnohem tajemněji.
S lehkou nejistotou balíček zvedl. Byl překvapivě lehký. Zatřásl jím, ale zevnitř se neozval žádný zvuk. Zvědavost začala pomalu přemáhat opatrnost. Odemkl dveře, vešel do bytu a položil balíček na starý dřevěný stůl v kuchyni. Chvíli na něj jen tak zíral, jako by čekal, že se sám od sebe prozradí. Ale balíček mlčel.
„Co když je to nějaký hloupý vtip?“ pomyslel si. Nebo omyl. Možná to patří někomu jinému a on by to měl nechat být. Ale komu? Bez jména to bylo nemožné zjistit. Po chvíli vnitřního boje se rozhodl. Zvědavost byla silnější. Opatrně, jako by rozbaloval nějakou vzácnou relikvii, rozvázal provázek a odhrnul vrstvy hnědého papíru.
To, co našel uvnitř, rozhodně nečekal. Nebyla tam žádná kniha, žádná čokoláda, ani žádný z obvyklých dárků. V papíru ležel malý, v kůži vázaný deník a vedle něj jeden jediný, starožitně vyhlížející klíč. Byl zrezivělý, s ozdobně tvarovanou hlavicí, jaké se dnes už nevyrábějí.
Tomáš odložil klíč stranou a vzal do ruky deník. Kůže na deskách byla popraskaná stářím a stránky na okrajích zažloutlé. Opatrně ho otevřel. Na první stránce stálo úhledným, ale již vybledlým písmem jediné jméno: Eliška Novotná, 1938.
Srdce mu poskočilo. To jméno mu bylo povědomé. Když se sem stěhoval, majitel se zmínil, že byt měl před mnoha desítkami let jen dva majitele a jednou z nich byla jistá slečna Novotná.
Začal listovat stránkami. Písmo bylo elegantní, plné kudrlinek, a popisovalo život mladé ženy v Praze těsně před válkou. Psala o procházkách, o divadle, o svých snech a nadějích. Tomáš se na chvíli zarazil. Připadalo mu nepatřičné číst tak osobní zpověď. Ale pak jeho zrak padl na jeden ze posledních zápisů, datovaný na podzim roku 1941.
„Časy jsou zlé a já se bojím. Bojím se o všechno, co miluji. Jsou věci, které musí zůstat skryty, dokud se bouře nepřežene. Věci cennější než zlato. Jsou to vzpomínky. Uložila jsem je na bezpečné místo, tady v domě, kde je nikdo nenajde. Klíč k nim svěřuji osudu. Možná ho jednou najde někdo, kdo pochopí…“
Tomáš zvedl hlavu od deníku a podíval se na zrezivělý klíč ležící na stole. Najednou mu to všechno začalo dávat smysl. Ten balíček nebyl omyl. Byl to vzkaz přes propast času. Eliška svěřila svůj poklad osudu a osud ho po více než osmdesáti letech doručil jemu.
Vstal a rozhlédl se po svém bytě. Po zdech, které viděly tolik příběhů. Po starých parketách, po kterých kdysi chodila Eliška. Jeho byt už pro něj nebyl jen shlukem místností. Stal se mapou k pokladu. V ruce svíral klíč a v hlavě mu vířila jediná otázka: Které dveře tento klíč odemyká?
Tajemství starého domu ožilo a Tomáš věděl, že právě on je tím, kdo ho má odhalit. Dobrodružství právě začalo.