Záludnosti skloňování přídavných jmen: Mladý, cizí, otcův

Čeština je jazyk bohatý a krásný, ale pro mnohé studenty i rodilé mluvčí představuje její gramatika občas tvrdý oříšek. Jednou z nejčastějších oblastí, kde se chybuje, je skloňování přídavných jmen. Ačkoliv se řídíme jasnými vzory, existují mezi nimi rozdíly, které mohou snadno vést k nedorozumění. Pojďme se podívat na tři základní typy přídavných jmen – tvrdá, měkká a přivlastňovací – a odhalit jejich specifika.

Úvod do problematiky skloňování přídavných jmen

Přídavná jména (adjektiva) jsou slova, která vyjadřují vlastnosti podstatných jmen (velký dům, chytrá žena, veselé dítě). V češtině musí přídavné jméno souhlasit s podstatným jménem, které rozvíjí, a to v rodě, čísle a pádě. Právě tato nutnost shody nás nutí přídavná jména skloňovat. Základní dělení je podle zakončení v 1. pádě jednotného čísla:

• Tvrdá přídavná jména (vzor mladý)
• Měkká přídavná jména (vzor jarní, typ cizí)
• Přivlastňovací přídavná jména (vzor otcův, matčin)

Skloňování tvrdých přídavných jmen (typ „mladý“)

Toto je nejběžnější typ přídavných jmen. Poznáme je podle toho, že v 1. pádě jednotného čísla mají pro každý rod jinou koncovku: -ý (mužský rod), -á (ženský rod), -é (střední rod).

Klíčová vlastnost: V koncovkách se střídají tvrdé souhlásky a píšeme v nich tvrdé Y/Ý, s výjimkou 1. a 5. pádu množného čísla rodu mužského životného (mladí muži).

Skloňování měkkých přídavných jmen (typ „cizí“)

Měkká přídavná jména jsou jednodušší v tom, že mají v 1. pádě jednotného čísla pro všechny tři rody stejný tvar zakončený na -í (jarní den, jarní louka, jarní počasí). Stejně tak slovo cizí patří do této skupiny.

Klíčová vlastnost: V koncovkách se vždy píše měkké I/Í. Tvary jsou pro všechny rody téměř totožné, což skloňování výrazně zjednodušuje.

Skloňování přivlastňovacích přídavných jmen (typ „otcův“)

Tato přídavná jména vyjadřují, že někomu něco patří. Tvoříme je od podstatných jmen označujících osoby, nejčastěji příponami -ův, -ova, -ovo (od jmen rodu mužského: otec -> otcův) a -in, -ina, -ino (od jmen rodu ženského: sestra -> sestřin).

Jejich skloňování je specifické, protože kombinuje prvky skloňování podstatných a přídavných jmen.

Pozor na záludnosti:

• 4. pád j. č. rodu ženského: Vidím otcov*u sestru.* (NE otcovou)
• 3. a 6. pád j. č. rodu ženského: Dám to otcov*ě sestře. Mluvím o otcově sestře.*
• 3. a 6. pád j. č. rodu mužského a středního: Zde existují dublety (dva správné tvary). Tvar na -ovu je dnes častější, ale tvar na -ově je stále správný a v některých spojeních preferovaný: K otcov*u domu. / O otcově domě.*

Nejčastější chyby a tipy pro správné skloňování

1. Záměna měkkého a tvrdého vzoru: Častou chybou je psaní měkkého i v koncovkách tvrdých přídavných jmen.
   • Špatně: S mladími kamarády.
   • Správně: S mladými kamarády.
2. Nesprávné i/y v 1. pádě množného čísla: Zde rozhoduje životnost podstatného jména rodu mužského.
   • Špatně: Malý chlapci přišli pozdě.
   • Správně: Malí chlapci přišli pozdě. (rod mužský životný)
   • Správně: Malé stromy rostly u cesty. (rod mužský neživotný)
3. Chyby u přivlastňovacích přídavných jmen: Nejvíce se chybuje ve 4. pádě jednotného čísla rodu ženského.
   • Špatně: Půjčil si sousedovou sekačku.
   • Správně: Půjčil si sousedovu sekačku.