Setkali jste se někdy s pocitem, že vaše mluvená čeština není „dost dobrá“? Že nepoužíváte spisovné koncovky, občas řeknete „bysme“ místo „bychom“ a vaše věty nejsou tak košaté jako v knihách? Nejste v tom sami. Rozdíl mezi mluveným a psaným jazykem je naprosto přirozený jev, který není známkou úpadku, ale naopak důkazem živosti a bohatosti jazyka.
Úvod: Dvě tváře jednoho jazyka
Každý jazyk, češtinu nevyjímaje, má dvě základní podoby: mluvenou a psanou. Zatímco psaná forma je kodifikovaná, stabilní a slouží k formální komunikaci, vzdělávání a uchovávání informací, mluvená řeč je dynamická, spontánní a neustále se vyvíjí. Tyto dvě tváře nejsou ve válce – naopak, vzájemně se doplňují a každá má svou nezastupitelnou funkci. Chápat jejich odlišnosti znamená lépe rozumět jazyku jako celku.
Historický vývoj a přirozenost rozdílů
Základní důvod pro existenci těchto rozdílů je historický. Mluvená řeč je primární. Lidé mluvili statisíce let předtím, než vůbec vynalezli písmo. Psaný jazyk je v podstatě jen technologie, pokus o zachycení prchavého mluveného slova.
Když se písmo standardizovalo (zejména s vynálezem knihtisku a zavedením povinné školní docházky), psaná forma „zamrzla“ v určité podobě. Stala se konzervativní a měnila se jen velmi pomalu. Mluvený jazyk se ale vyvíjel dál svým přirozeným tempem. Tím se nůžky mezi oběma formami postupně rozevíraly a rozevírají dodnes. To, co dnes vnímáme jako nespisovné tvary v mluvené řeči, je často jen výsledek přirozeného a logického vývoje, který psaná norma ještě nezachytila.
Funkční odlišnosti mluvené a psané řeči
Mluvení a psaní slouží různým účelům a probíhají za odlišných podmínek. To se logicky odráží v jejich podobě.
Mluvená řeč:
- Je spontánní a interaktivní. Vzniká v reálném čase, často v dialogu. Nemáme čas si věty pečlivě formulovat a opravovat.
- Spoléhá na kontext. Velkou část informací předáváme neverbálně – intonací, gesty, mimikou. Posluchač je přítomen a může se doptat.
- Je tolerantnější k chybám. Přeřeknutí, opakování slov nebo jednodušší větná stavba jsou v mluveném projevu běžné a akceptované. Používáme výplňková slova jako „prostě“, „jako“, „ehm“.
Psaná řeč:
- Je promyšlená a trvalá. Autor má čas text formulovat, přepisovat a pilovat k dokonalosti. Text zůstává zachován.
- Musí být soběstačná. Nejsou zde žádné neverbální pomůcky. Všechny informace musí být obsaženy přímo v textu, aby byl srozumitelný i bez přítomnosti autora.
- Vyžaduje přesnost a jasnost. Očekává se složitější větná stavba, bohatší slovní zásoba a dodržování gramatických pravidel.
Konkrétní příklady rozdílů v češtině
V češtině jsou tyto rozdíly velmi patrné. Stačí se zaposlouchat do běžného hovoru:
- Morfologie: Místo spisovného „dobrý muž“ běžně slyšíme „dobrej chlap“. Koncovka -ý se v obecné češtině mění na -ej. Podobně místo „s dobrými lidmi“ říkáme „s dobrejma lidma“. Kondicionál „bychom“ a „byste“ se v mluvené řeči často zjednodušuje na „bysme“ a „byste“.
- Slovní zásoba: V hovoru používáme hovorové a expresivní výrazy („super“, „dík“, „koukat“ místo „dívat se“), zatímco v psaném textu volíme neutrální a spisovné ekvivalenty.
- Syntax (větná stavba): Mluvené projevy se vyznačují jednoduššími větami. Často používáme částice a citoslovce na začátku vět („Hele, já myslím, že…“, „No tak to je jasný.“), které v psaném textu působí nepatřičně.
Tyto jevy nejsou chybami. Jsou to systémové prvky mluvené variety češtiny (nejčastěji obecné češtiny), která má svá vlastní, byť nekodifikovaná, pravidla.
Proč je tato dualita přínosná a normální
Představa, že bychom měli mluvit přesně tak, jak píšeme, je nejen nereálná, ale i nežádoucí. Spisovná čeština v mluvené podobě často působí strojeně, uměle a neosobně. Naopak spontánní mluvený projev umožňuje vyjádřit emoce, budovat sociální vazby a reagovat pružně na situaci.
Tato dualita je pro jazyk obrovským přínosem. Dává nám k dispozici širokou škálu výrazových prostředků pro různé situace. Umění komunikace nespočívá v tom, že budeme za každou cenu mluvit spisovně, ale v tom, že dokážeme zvolit vhodnou formu jazyka pro danou situaci. Jinak budeme mluvit s kamarády v hospodě, jinak na pracovní schůzce a jinak budeme psát úřední dopis. Tato schopnost „přepínat kódy“ je známkou vysoké jazykové kompetence.