Zatímco dnes často slýcháme přímočařejší a tvrdší výrazy, dřívější čeština nabízela mnohem barvitější, hravější a někdy i vtipnější paletu urážek. Některé z nich nezní vyloženě zle, spíš pobaveně nebo ironicky. Připomeňme si tři starší výrazy, které stojí za oprášení: hulibrk, kvítko a kandrdas.
Hulibrk
Výraz hulibrk zní už na první poslech komicky. Označuje člověka, který je neohrabaný, hloupý, popletený nebo se chová trochu praštěně.
Hulibrk je přesně ten typ člověka, který zakopne na rovném chodníku, splete si dveře, vyhrkne něco naprosto nevhodného nebo se do všeho vrhá bez přemýšlení. Nejde nutně o vyloženě zlou nadávku. Často má spíše pobavený nebo posměšný tón.
Dnes bychom podobně mohli říct třeba:
- mimoň,
- jelito,
- popleta,
- trouba,
- nešika.
Příklad použití:
„Ty hulibrku, zase jsi nechal klíče doma?“
Slovo působí lehce starosvětsky, ale právě v tom je jeho kouzlo. Dokáže někoho pokárat, aniž by znělo příliš hrubě.
Kvítko
Slovo kvítko známe především jako zdrobnělinu od slova květ. V přeneseném významu však označuje člověka, který je rošťák, uličník, dareba nebo někdo, kdo tropí neplechu.
Na rozdíl od mnoha jiných nadávek má kvítko často téměř láskyplný nebo ironický nádech. Neříkáme tak obvykle někomu opravdu zlému, ale spíš člověku, který nás svými kousky zlobí, překvapuje nebo dohání k zoufalství.
Typicky se může použít o dítěti, které něco provede, ale také o dospělém člověku s neposednou, mazanou nebo potměšilou povahou.
Příklad použití:
„To je ale kvítko! Zase schovalo učitelce křídu.“
Nebo:
„On byl už od mládí pěkné kvítko.“
Výraz tedy neznamená pouze „malá květina“. V tomto kontextu jde o obrazné označení někoho, kdo má za ušima a dokáže okolí pořádně potrápit.
Kandrdas
Kandrdas je označení pro nezkušeného člověka, začátečníka nebo nováčka. Může jít o někoho, kdo se teprve učí, ale už se snaží působit sebevědoměji, než odpovídá jeho zkušenostem.
Dříve se slovo mohlo používat například pro učedníka, mladého pracovníka, vojenského nováčka nebo obecně člověka, který je v nějakém prostředí nový a ještě se v něm úplně neorientuje.
Kandrdas není nutně hlupák. Spíš je to někdo nezkušený, trochu zelený a možná až příliš horlivý. Starší a zkušenější lidé tak mohli s lehkým posměchem označit někoho, kdo se teprve rozkoukává.
Dnes bychom podobně řekli třeba:
- zelenáč,
- nováček,
- začátečník,
- ucho,
- bažant.
Příklad použití:
„Neboj, každý byl jednou kandrdas. Za pár týdnů se do toho dostaneš.“
Slovo má lehce posměšný, ale ne nutně krutý tón. Hodí se tam, kde chceme naznačit nezkušenost, ale nechceme být vyloženě vulgární.