Každá generace má svůj vlastní slang, který té následující často připadá trochu úsměvný, zastaralý nebo zvláštní. Zatímco dnes se v mluvě mladých setkáváme s výrazy jako cringe, random nebo flexit, naši rodiče a prarodiče měli úplně jiný arzenál slov. Jejich jazyk byl ozvěnou doby, ve které vyrůstali – doby tesilových kalhot, Tuzexu, pionýrských táborů a nedělních chvilek poezie.
Vzpomínáte si? Když se něco opravdu povedlo, nebylo to cool, ale prima, super nebo dokonce žůžo. Kdo byl šikovný a uměl si se vším poradit, nebyl „borec“, ale kabrňák. Pochvala „Ty jsi ale kabrňák!“ měla váhu zlata a znamenala velké uznání. Podobně oblíbené bylo slovo fajn, které dokázalo popsat příjemný večer, dobrého kamaráda i uspokojivý výsledek.
Na opačné straně spektra samozřejmě stála i různá posměšná označení pro lidi, kteří nám zrovna nesedli. Kdo byl nešikovný, pomalejší v úsudku nebo něco pořád kazil, mohl si vysloužit označení trotl. Výraz magor se zase používal pro někoho, kdo se choval bláznivě, přehnaně nebo nepředvídatelně. Z dnešního pohledu mohou některé z těchto výrazů působit drsněji nebo méně citlivě, v běžné mluvě však často fungovaly spíš jako nadsázka než jako skutečně vážná urážka.
Pro přecitlivělou, vybíravou nebo příliš náročnou osobu se používalo slovo fajnovka. Stačilo, aby někdo ohrnoval nos nad obyčejným jídlem, nechtěl si sednout na zem nebo odmítal něco, co ostatním připadalo normální, a už mohl slyšet: „Nedělej fajnovku.“ A když se něco opravdu nepovedlo, nešlo o fail, ale o pořádný průšvih.