Vypravěč je hlas, který podává příběh. Ich-forma a er-forma označují mluvnickou podobu vyprávění. Perspektiva určuje, z čího hlediska události poznáváme.
Co je vypravěč a jak ho poznat
Vypravěče hledáme v textu, nikoli na obálce knihy. Autor je skutečný tvůrce díla; vypravěč je prostředek, kterým je příběh sdělován. Ani vyprávění v první osobě samo o sobě nedokazuje, že popsané události prožil autor.
Nejprve si všimněte, zda hlas vypravěče do příběhu vstupuje jako postava. V následujících větách se pokaždé účastní děje, ale má jinou úlohu:
„Dopis jsem schoval já. Když ho Ela hledala, předstíral jsem, že o ničem nevím.“
Vypravěč zde sám jedná a jeho rozhodnutí rozvíjí zápletku. Může jít o hlavní postavu; to však musíme posoudit podle většího celku.
„Seděl jsem u okna a viděl, jak Ela schovala dopis. Nikdo jiný si jí nevšiml.“
Tento vypravěč podává událost jako svědek. Důležitou postavou v jeho vyprávění je Ela. Přítomnost „já“ tedy ještě neznamená, že vypravěč je hlavní hrdina.
Odborné názvy vztahu vypravěče k vyprávěnému příběhu jsou homodiegetický — vystupuje v něm jako postava — a heterodiegetický — jako postava v něm nevystupuje. Vypravěč vlastního příběhu, jehož je hlavním hrdinou, se označuje také jako autodiegetický. Tyto pojmy popisují účast v příběhu, ne míru znalostí.
Ich-forma, er-forma a du-forma
Při určování formy si vyberte několik vět, v nichž se podávají události. V přímé řeči mohou postavy používat všechny osoby, aniž by se tím měnila forma okolního vyprávění.
| Forma | Modelová věta | Co sledujeme |
|---|---|---|
| Ich-forma | Vrátil jsem se pro zapomenutý klíč. | Vyprávění v první osobě; může být i množná: vrátili jsme se. |
| Er-forma | Ela se vrátila pro zapomenutý klíč. | Vyprávění ve třetí osobě. Samotná forma neukazuje, co všechno vypravěč ví. |
| Du-forma | Vracíš se pro klíč a doufáš, že tě nikdo neuvidí. | Vyprávění ve druhé osobě, v němž je „ty“ nositelem děje. Je třeba ho odlišit od pouhého oslovení čtenáře. |
Typický chyták: „Ela otevřela dveře. ‚Já už se nevrátím,‘ řekla.“ Okolní vyprávění je v er-formě. Slovo „já“ patří postavě v přímé řeči.
Výraz vyprávěcí způsob se v rozborech používá v různě širokém významu. Přesnější odpověď proto uvede konkrétně formu vyprávění, perspektivu a podle zadání také způsob podání řeči nebo myšlenek postav. Jedním označením se všechny tyto vlastnosti nepokryjí.
Perspektiva: stejná scéna, jiný přístup k informacím
Perspektiva se týká hlediska, které utváří podání událostí. Zahrnuje vědění, vnímání i hodnocení. K jejímu rozpoznání pomáhá otázka: Čí zkušenost má čtenář k dispozici? Nemusí se shodovat s hlasem vypravěče.
Představme si situaci před zamčenými dveřmi. Ela má klíč a zvažuje, zda vstoupit. Všechny tři ukázky jsou v er-formě, ale každá dává čtenáři jinou možnost poznat událost.
A. Blízko Ele
Ela sevřela klíč. Za dveřmi to zašustilo. Určitě tam někdo čeká. Neměla sem chodit sama.
Vnímáme šustění a Elin strach. Slovo „určitě“ vyjadřuje její přesvědčení; ukázka nepotvrzuje, že uvnitř opravdu někdo je. Pohled je vázán na Elu.
B. Pouze viditelné a slyšitelné jednání
Ela sevřela klíč. Za dveřmi to zašustilo. O krok ustoupila a klíč schovala do kapsy.
V této verzi nejsou Eliny myšlenky sděleny. O strachu můžeme uvažovat podle jejího chování, ale text nám ho jako vnitřní stav výslovně nezpřístupňuje.
C. Přesah za Elino vědění
Ela sevřela klíč a bála se, že ji někdo sleduje. Za dveřmi seděl její bratr. Doufal, že odejde; netušil, že právě odemkla.
Dozvídáme se o Elině strachu i bratrově očekávání. Informace přesahují vědění jedné postavy. Vyprávění může vytvářet napětí tím, že čtenář ví něco, co postavy navzájem nevědí.
Při rozboru ukažte právě takový konkrétní rozdíl. Věta „vyprávění má subjektivní perspektivu“ je málo přesná, pokud nedoplníte, čí pohled sledujeme a jak se projevuje.
Co znamená fokalizace
Fokalizace označuje výběr a omezení informací ve vyprávění ve vztahu k vědění a zkušenosti postav či vypravěče. V Genettově modelu se rozlišuje nulová, vnitřní a vnější fokalizace. Pojem souvisí s perspektivou, ale oba výrazy nejsou ve všech teoretických přístupech totožné.
| Typ | Rozsah informací | Ve scéně s Elou |
|---|---|---|
| Vnitřní | Podání je omezené na vědění a zkušenost určité postavy. | A: strach a domněnka Ely. |
| Vnější | Vyprávění se drží vnějšího jednání; nezpřístupňuje vědomí postav. | B: pohyb, zvuk a schovaný klíč. |
| Nulová | Informace nejsou soustavně omezeny věděním jedné postavy; tradičně se spojuje s vševědoucím vypravěčem. | C: společně Elin strach a bratrovo očekávání. |
Rozlišujte ukázku a celé dílo. Tři věty mohou doložit přístup k myšlenkám určité postavy. Nemusí však stačit k rozhodnutí, zda se v celém románu perspektiva drží jedné postavy, střídá se mezi více postavami nebo přechází do jiného režimu.
V krátké scéně se může zdát, že vypravěč stojí mimo postavy a sleduje jen jejich pohyby. Jestli později vstoupí do jejich myšlenek, musíme původní závěr o celém díle upravit. Pojmenovávejte proto to, co je v daném úseku skutečně doloženo.
Jak se podává řeč a myšlení postav
Forma vyprávění je jedna otázka, podání promluv druhá. Přímá řeč předkládá promluvu jako vlastní slova postavy. Nepřímá řeč ji reprodukuje prostřednictvím dalšího mluvčího. Polopřímá řeč propojuje vypravěčské podání s jazykem nebo pohledem postavy.
| Podání | Původní modelová ukázka | Vodítko |
|---|---|---|
| Přímá řeč | Ela řekla: „Dnes dovnitř nepůjdu.“ | Promluva je výslovně přiřazena Ele a vyznačena uvozovkami. |
| Nepřímá řeč | Ela řekla, že ten den dovnitř nepůjde. | Obsah výroku je začleněn do věty vypravěče; mění se osobní a časové odkazy. |
| Polopřímá řeč | Ela se zastavila. Dnes dovnitř nepůjde. Proč by měla zase všechno řešit ona? | Třetí osoba se spojuje s Eliným bezprostředním uvažováním, otázkou a výrazem „dnes“. |
| Vnitřní monolog | Ela mlčela. V hlavě jí běželo: Dnes dovnitř nepůjdu. Ať si to vyřeší sami. | Text představuje nevyslovenou myšlenkovou promluvu. Tady je podána přímo. |
Vnitřní monolog a polopřímá řeč se mohou v konkrétním textu setkat: jeden pojem vystihuje vnitřní promluvu postavy, druhý způsob jejího jazykového podání. Nepovažujte je za dvě položky, které se vždy vzájemně vylučují.
Uvozovky samy o sobě nerozhodují o všech typech promluv. Existuje také nevlastní přímá řeč, která přímou promluvu nevyznačuje uvozovkami. Proto věta bez uvozovek nemusí být polopřímá řeč. Při určování sledujte osobu, kontext a to, komu patří hodnocení nebo otázka.
Praktické využití jednotlivých podob přibližuje také článek Kdy se vyplatí použít přímou řeč a kdy ne.
Omezené vědění a nespolehlivý vypravěč
Nespolehlivost se týká problematického podání, výkladu nebo hodnocení událostí. Podezření může podpořit rozpor mezi vypravěčovým tvrzením a dalšími informacemi v textu. Samotná první osoba ani přiznaná neznalost nespolehlivost nedokazuje.
„Nevím, proč Ela odešla. Když se vrátila, nezeptal jsem se jí.“
Vypravěč otevřeně přiznává mezeru ve vědění. V této ukázce nemáme důvod tvrdit, že čtenáře uvádí v omyl.
„Klíč jsem toho rána vůbec neměl. Jen jsem ho před Elou rychle schoval do rukávu.“
Zde si tvrzení odporují. Při rozboru můžeme říct, že rozpor zpochybňuje spolehlivost výpovědi. Bez dalšího kontextu ještě neurčíme, zda jde o vědomou lež, sebeospravedlňování nebo jiný důvod.
Stejnou opatrnost zachovejte u hodnotících slov. Když vypravěč označí postavu za „zbabělou“, ověřte, čím hodnocení podkládá. Text může současně ukazovat jednání, které jeho úsudek narušuje.
Jak postupovat při rozboru ukázky
- Oddělte pásmo vypravěče od promluv postav. Označte si, které věty popisují události a které představují něčí řeč nebo myšlenky.
- Určete mluvnickou formu. Všímejte si sloves jako „vrátil jsem se“, „vrátili jsme se“ nebo „vrátila se“. Neřiďte se jediným zájmenem v dialogu.
- Prověřte účast vypravěče v příběhu. Jedná v něm, je jeho svědkem, nebo v dostupném úseku nevystupuje jako postava?
- Najděte přístup k vědění a prožívání. Podtrhněte myšlenky, obavy, vzpomínky a informace, které jiná postava nemůže znát.
- Doplňte podání promluv a časový odstup. Rozlište řeč přímou, nepřímou či polopřímou. Všimněte si, zda vypravěč ví něco až zpětně.
- Každý závěr doložte a určete jeho rozsah. Uveďte konkrétní slovo nebo větu. Pokud pracujete jen s úryvkem, nevyvozujte bez opory vlastnost celé knihy.
Vzor odpovědi k první scéně s Elou
„Ukázka je vyprávěna v er-formě, což dokládají věty o Ele ve třetí osobě. Vypravěč v tomto úseku nevystupuje jako postava. Perspektiva je vázána na Elu: zpřístupňuje její strach a domněnku, že za dveřmi někdo čeká. Věty ‚Určitě tam někdo čeká‘ a ‚Neměla sem chodit sama‘ podávají její myšlení v polopřímé řeči. O skutečné situaci za dveřmi ukázka neposkytuje potvrzenou informaci.“
Vyprávějící já může vědět víc než prožívající já
„Tehdy jsem si myslel, že je dopis prázdný. Teprve o rok později jsem objevil text pod přehnutým rohem.“
Vypravěč vzpomíná z pozdějšího okamžiku. Jeho tehdejší zkušenost a současné vědění se liší. Proto nelze automaticky předpokládat, že každá ich-forma poskytuje pouze informace známé postavě v okamžiku události. Zároveň je potřeba oddělit čas vyprávění od pořadí, v němž text události podává.
Pět závěrů, které je potřeba ověřit
- „Je tam já, takže je vypravěč hlavní hrdina.“ Může jít o svědka, o postavu v dialogu nebo o vypravěče vloženého příběhu.
- „Er-forma znamená vševědoucího vypravěče.“ Scéna A ukazuje er-formu omezenou na Elinu zkušenost.
- „Vypravěč zná jednu myšlenku, takže zná všechno.“ Přístup k jedné postavě nedokazuje neomezený přístup ke všem ostatním.
- „Bez uvozovek jde vždy o polopřímou řeč.“ Je potřeba zkontrolovat, jak promluva patří do okolního textu a v jaké osobě je podána.
- „Vypravěč vyjadřuje názor autora.“ Takové spojení nelze odvodit pouze z toho, že vypravěč něco tvrdí nebo hodnotí.
Petricek Petricek