Jazyk je živý organismus, který se neustále mění. Některá slova zanikají, jiná vznikají. Zvláštní kategorií jsou nadávky, které podléhají módním vlnám stejně jako oblečení. Zatímco dnes slýcháme spíše ostřejší výrazy, naši prarodiče si vystačili s mnohem barvitější a často i vtipnější paletou urážek. Pojďme si připomenout tři z nich, které si zaslouží oprášit.
Hulibrk
Tento výraz zní na první poslech komicky a přesně takový je i jeho nositel. Hulibrk je neohrabaný, hloupý nebo prostě praštěný člověk. Je to ten typ, co vrazí do dveří, zakopne na rovném chodníku nebo plácne nějakou nehoráznost v tu nejméně vhodnou chvíli. Slovo samo o sobě evokuje představu někoho, kdo se bezmyšlenkovitě a hlučně prohání životem. Dnes bychom možná řekli „mimoň“ nebo „jelito“.
Kvítko
Na rozdíl od hulibrka je kvítko nadávka téměř láskyplná, i když ironická. Označuje se tak darebák, uličník nebo malý rošťák, často dítě. „To je ale kvítko!“ povzdechne si maminka, když její potomek pomaluje zeď fixami. Ačkoliv slovo samo o sobě znamená „malá květina“, v tomto kontextu popisuje někoho, kdo nám svými kousky dává pěkně zabrat, ale vlastně se na něj ani nedokážeme doopravdy zlobit.
Kandrdas
Slyšeli jste někdy o kandrdasovi? Tento termín se používal pro mladého, nezkušeného muže, takového zelenáče, který se snaží vypadat dospěleji a znaleji, než ve skutečnosti je. Často se pojil s mladými učedníky nebo vojenskými nováčky. Původ slova není zcela jasný, ale jeho zvuk dokonale vystihuje lehce posměšný tón, s jakým starší a zkušenější hodnotili snažení mladých „kandrdasů“.