Olga WallóDabingová režisérka, psycholožka, překladatelka a spisovatelka

Kdo je Olga Walló?

Olga Walló (* 10. září 1948 v Praze) je česká dabingová režisérka, překladatelka, psycholožka, psychoterapeutka a spisovatelka. Vyrůstala v uměleckém prostředí; jejím otcem byl filmový a dabingový režisér známý jako K. M. Walló, na jehož práci později navázala. Na Univerzitě Karlově vystudovala filozofii a psychologii. Už jako velmi mladá začala pracovat s cizojazyčnými filmy: podle vlastních vzpomínek překládala v devatenácti letech a kolem dvaadvaceti let se dostala k dabingové režii. Český rozhlas uvádí, že autorskému dabingu – tedy práci zahrnující překlad, úpravu a režii českého znění – se systematicky věnovala od roku 1969.

Právě dabing se stal nejviditelnější částí její profesní dráhy. Walló neusilovala jen o doslovný převod dialogů. Zdůrazňovala rytmus řeči, herecké dýchání, význam drobných situací i kulturní převod celého filmu. Ovládá několik jazyků a nejčastěji překládala z angličtiny a němčiny; rozhlasové medailony uvádějí celkem pět jazyků. Během několika desetiletí byla podepsána pod velkým množstvím českých znění zahraničních filmů a seriálů. Za práci v dabingu získala také profesní ocenění; mezi připomínané úspěchy patří Cena Františka Filipovského za zpracování filmu Spartakus a ocenění spojená s dlouhodobým přínosem českému dabingu.

Její druhou výraznou profesní oblastí je psychologie. V rozhovorech opakovaně mluvila o tom, že se po letech intenzivní práce v audiovizi znovu více přiklonila k psychologii a psychoterapii. Obě oblasti přitom nevnímá jako úplně oddělené: dabing i terapeutická práce podle ní vyžadují pozorné naslouchání řeči, emocím a způsobu, jakým člověk vyjadřuje svůj vnitřní stav. Své zkušenosti předávala také při výuce a o dabingu psala odborně. Její profesní život tak není pouze součtem několika povolání, ale dlouhodobým zájmem o jazyk, lidskou psychiku a interpretaci.

Jako spisovatelka debutovala poměrně pozdě. Kolem padesátého roku života vydala básnickou sbírku Dlouhá zima, poté následovala próza. K jejím knihám patří rozsáhlejší rodinně laděný cyklus Věže Svatého Ducha, autobiograficky založená kniha Sekundární zisky: neutíkejte před rakovinou prsu, prózy Jak jsem zabila maminku, Na počátku byl kůň a Muž, který polykal vítr. Některé její texty byly přeloženy do dalších jazyků. Vedle knih vznikaly rovněž rozhlasové hry; Český rozhlas například uvedl její ironickou komedii Modrý medvěd.

Osobnost Olgy Walló propojuje překlad, režii, psychologii a literaturu způsobem, v němž je společným jmenovatelem práce s řečí a lidským prožíváním. V české kultuře je nejznámější jako výrazná představitelka autorského dabingu, její vlastní knihy a psychologická praxe však ukazují podstatně širší profesní profil. Důležité je také přesné rodinné určení: K. M. Walló byl podle Českého rozhlasu i brněnské encyklopedie jejím otcem, nikoli dědečkem, jak se někdy v neověřených internetových textech mylně objevuje.

Článek Olga Walló: dabingová režisérka, psycholožka, překladatelka a spisovatelka se nejdříve objevil na Bohemista.

Konrád WaldhauserReformní kazatel, augustiniánský kanovník a spisovatel

Kdo byl Konrád Waldhauser?

Konrád Waldhauser (narozen asi kolem roku 1320 v Rakousku – 8. prosince 1369 v Praze) byl augustiniánský kanovník, kazatel a latinsky i německy píšící autor, který patří k nejvýznamnějším představitelům českého předhusitského reformního kazatelství. Přesný rok ani místo jeho narození nejsou spolehlivě doloženy a starší literatura uvádí různé odhady. Jistější zprávy se objevují až v souvislosti s jeho církevní dráhou: stal se členem řádu augustiniánských kanovníků a roku 1349 přijal v Pasově kněžské svěcení. Jeho dochované texty svědčí o dobrém vzdělání a výrazné rétorické průpravě, podrobnosti o případném univerzitním studiu však zůstávají nejisté.

Než přišel do Čech, působil jako kazatel v rakouském prostředí a získal značnou pověst ve Vídni. Jeho kázání měla především mravně reformní charakter: útočil proti simonii, tedy obchodování s duchovními statky a úřady, proti hromadění majetku, povrchní zbožnosti a nedostatečné morální úrovni části duchovenstva. Nešlo ještě o pozdější husitskou teologii ani o rozchod s katolickou církví. Waldhauser požadoval především nápravu života kněží i laiků, důslednější respekt k Písmu a praktické naplňování křesťanské morálky. Právě tato orientace vysvětluje, proč bývá řazen mezi takzvané předchůdce české reformace.

Do českých zemí přišel na začátku šedesátých let 14. století za podpory císaře Karla IV. a pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Roku 1363 získal faru v Litoměřicích, z níž pobíral příjmy, ale hlavní kazatelská činnost se odehrávala v Praze. Po smrti Arnošta z Pardubic byl pověřen smutečním kázáním při jeho pohřbu v roce 1364; text této homilie se nedochoval. Od roku 1365 byl farářem v Týnském chrámu. Německy oslovoval především pražské měšťany, zatímco latinsky kázal duchovenstvu a studentům pražské univerzity. Prameny jej spojují také s císařským dvorem.

Jeho ostrá kritika vyvolávala konflikty zejména se žebravými řády. Na jejich obvinění reagoval spisem Apologia, který vznikl přibližně v letech 1364–1365 a podrobně zachycuje nejen spor, ale i jeho reformní názory. Zdůrazňuje v něm pravdu, autoritu Bible a požadavek mravního života kněžstva. Ještě významnější je latinská Postilla studentium sanctae universitatis Pragensis, sestavená v letech 1367–1368 na naléhání jeho posluchačů. Dochované rukopisy obsahují zhruba sedm desítek kázání a ukazují Waldhausera jako zkušeného řečníka, který spojoval teoretický výklad s praktickou kazatelskou metodou.

Waldhauserův význam nespočívá v tom, že by vytvořil ucelenou novou teologii, ale v mimořádném ohlasu jeho požadavku mravní obnovy církevního života. V pražském prostředí se jeho působení časově i myšlenkově setkalo s reformními snahami Jana Milíče z Kroměříže a připravovalo půdu pro další generace kritiků církevních poměrů. Zemřel 8. prosince 1369 v Praze, tedy několik desetiletí před vystoupením Jana Husa; označení „Husův předchůdce“ proto vyjadřuje především jeho místo v delší tradici českého reformního myšlení.

Článek Konrád Waldhauser: reformní kazatel, augustiniánský kanovník a spisovatel se nejdříve objevil na Bohemista.

Magdalena WagnerováSpisovatelka, scenáristka a redaktorka

Kdo je Magdalena Wagnerová?

Magdalena Wagnerová (* 28. srpna 1960 v Praze), rozená Prošková, je česká spisovatelka, scenáristka, dramatička a redaktorka. Vystudovala Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění v Praze, konkrétně filmovou a televizní scenáristiku a dramaturgii. Její profesní začátky proto nebyly omezeny na knižní literaturu: psala scénáře, rozhlasové hry a pohádkové seriály a pracovala s různými podobami vyprávění určenými pro obrazovku i rozhlas. Mezi uváděné scenáristické práce patří televizní pohádka Hořké víno; podílela se rovněž na scenáristickém zpracování Saturnina podle románu Zdeňka Jirotky.

Od poloviny devadesátých let se Wagnerová soustřeďuje především na knižní tvorbu. Píše pro dospělé i pro děti a její bibliografie je žánrově mimořádně pestrá. V próze pro dospělé vydala například literární travestie Pavouk na šalvěji a Strom s granátovými jablky, psychologický román Papíří z roku 2005, román Krajina nedělní z roku 2010 a Rodinnou anamnézu z roku 2015. V roce 2023 k nim přibyla kniha Dva koně se sedmi nohama. Její prózy pro dospělé pracují s jazykovou hrou, rodinnou pamětí, mezilidskými vztahy i prolínáním několika vypravěčských linií.

Velkou část její tvorby představují knihy pro děti. Český rozhlas už v roce 2016 připomínal, že jich měla na kontě přibližně dvacet; další tituly od té doby přibyly. Wagnerová píše autorské pohádky, příběhy inspirované Prahou, fantazijní prózy i knihy, které dětského čtenáře seznamují s přírodou. Patří sem například Pověsti staré Prahy, Pražská strašidla a všemožná jiná zjevení, Příběhy starých pražských domů, Malý lesní průvodce nebo Malý podvodní průvodce. Některé její knihy vyšly v cizojazyčných překladech, mimo jiné v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině a ruštině.

Významnou součástí jejího profesního života je také nakladatelská práce. V roce 2000 se podílela na založení nakladatelství Havran, kde působila jako redaktorka a věnovala se zejména moderní evropské próze, mimo jiné v edici Kamikaze. Bibliografické záznamy ji dokládají také jako editorku a fotografku knižních obálek. V roce 2009 byla spolu s novinářem Milanem Vodičkou autorkou publikace Winton Train: po 70 letech znovu do Londýna, spojené s projektem připomínajícím záchranu židovských dětí Nicholasem Wintonem.

Magdalena Wagnerová propojuje zkušenost scenáristky, autorky beletrie, dětské spisovatelky a nakladatelské redaktorky. Její dráha dobře ukazuje, jak může jeden autor pracovat současně s filmovým scénářem, rozhlasem, pohádkou, psychologickým románem i redakční péčí o knihy jiných spisovatelů. Přestože je veřejnosti často představována především jako spisovatelka a redaktorka, její tvorba vyrůstá z širšího zázemí dramaturgie a práce s příběhem v několika médiích. Důležitá je i její dlouhodobá redakční zkušenost: vedle vlastního psaní se podílí na výběru, přípravě a uvádění knih jiných autorů do českého literárního provozu.

Článek Magdalena Wagnerová: spisovatelka, scenáristka a redaktorka se nejdříve objevil na Bohemista.

Alena WagnerováČesko-německá spisovatelka, publicistka a socioložka

Kdo je Alena Wagnerová?

Alena Wagnerová (* 18. května 1936 v Brně) je česko-německá spisovatelka, publicistka, socioložka, editorka a překladatelka, která po desetiletí propojuje české a německé kulturní prostředí. V Brně studovala biologii a pedagogiku; další biografické prameny zmiňují také její zájem o divadlo. Pracovala mimo jiné na veterinární fakultě a jako divadelní dramaturgyně. V průběhu šedesátých let se stále výrazněji věnovala psaní a publicistice. Roku 1966 odešla do Prahy a od roku 1969 žije převážně v Saarbrückenu, přičemž si zachovala těsné pracovní vazby na české prostředí. Její přesun do západního Německa souvisel s osobním životem a sňatkem s německým knihkupcem Karlheinzem Köhlerem.

Jedním z dlouhodobých témat Wagnerové je postavení žen, rodina a proměna ženských životních rolí. Už v sedmdesátých letech se v německy psaných sociologických knihách zabývala zkušeností žen v socialistickém Československu i rozdíly mezi společenským postavením žen na Východě a Západě. K této linii patří například kniha Die Frau im Sozialismus. Beispiel ČSSR z roku 1974, později vydaná česky v rozšířené podobě jako Žena za socialismu. Její texty nevycházejí pouze z abstraktní teorie: charakteristické je pro ně propojování sociologického pohledu, rozhovorů, osobních svědectví a konkrétních životních příběhů.

Druhou výraznou oblastí její práce jsou česko-německé vztahy, paměť a dějiny střední Evropy. Wagnerová zachycovala osudy lidí poznamenaných válkou, odsunem, nacismem i poválečným rozdělením Evropy. V knihách založených na výpovědích pamětníků se věnovala českým i německým zkušenostem pohraničí a upozorňovala také na sudetoněmecké odpůrce nacismu. Tento dokumentární zájem souvisí s metodami orální historie: velké historické události ukazuje prostřednictvím jednotlivých biografií, rodin a vzpomínek, u nichž sleduje, jak politické zvraty zasahují do soukromého života.

Významnou část jejího díla tvoří biografie a portréty osobností. Napsala rozsáhlou biografii novinářky a překladatelky Mileny Jesenské, knihu o rodině Franze Kafky i životopis baronky Sidonie Nádherné. V souboru Prager Frauen představila několik ženských osobností spojených s Prahou. Věnovala se také korespondenci a kulturním dokumentům, mimo jiné dopisům Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Vedle literatury faktu píše prózu, eseje a literární reportáže; v roce 2022 vyšel soubor jejích česky a německy psaných próz Im Leben unterwegs.

Wagnerové tvorba je charakteristická snahou vracet do dějin konkrétní lidské hlasy a překračovat jednoduché národní nebo ideologické výklady. Právě za celoživotní literární práci, připomínání česko-německo-židovských vazeb a přínos mezinárodnímu porozumění získala v roce 2026 Gustav-Regler-Preis města Merzig. Její rozsáhlé dílo tak zahrnuje sociologii, biografii, publicistiku, prózu i dokumentární práci a současně tvoří důležitý most mezi českou a německou kulturou. V českém prostředí jsou postupně zpřístupňovány i práce, které původně psala německy, takže její dlouhodobý výzkum a literární tvorba oslovují nové generace čtenářů.

Článek Alena Wagnerová: česko-německá spisovatelka, publicistka a socioložka se nejdříve objevil na Bohemista.

Petr BalajkaBohemista, polonista, fotograf, redaktor a spisovatel

Kdo je Petr Balajka?

Petr Balajka (* 27. května 1958 v Praze) je český bohemista, polonista, fotograf, redaktor a spisovatel. Vystudoval bohemistiku a polonistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pochází z literárně a překladatelsky orientované rodiny: jeho otcem byl literární historik, kritik a prozaik Bohuš Balajka a matkou překladatelka z polštiny Anetta Balajková.

Před rokem 1989 působil jako nakladatelský redaktor v několika nakladatelstvích, od roku 1991 se věnoval také samostatné profesní činnosti. Významnou součástí jeho práce je fotografie. Zabývá se živou a portrétní fotografií, vytvořil cyklus barevných fotografií Prahy a publikoval práce z dějin fotografie. Je autorem monografie Jan Svoboda z roku 1991. Společně s fotografem Bohumírem Prokůpkem používal pseudonym Michal Polák, pod nímž byli uvedeni jako autoři fotografií v obrazové publikaci Praha – kaleidoskop velkoměsta.

Literární tvorbu rozvíjí ve dvou výrazných liniích. Pod vlastním jménem vydává prózu a odborné práce; v roce 2006 vyšel jeho román Viktor a Lady ze Shalottu a v roce 2018 kniha Ottla, věnovaná tragickému osudu Ottly Davidové, nejmladší sestry Franze Kafky. Detektivní prózu publikuje pod pseudonymem Petr Eidler, který používá od počátku své detektivní tvorby kolem roku 1990.

V detektivních románech se opakovaně obrací k prostředí české židovské komunity a k tématům, jejichž kořeny sahají do období nacismu a šoa. Vedle knižní tvorby napsal také několik rozhlasových her a adaptací pro Český rozhlas. Dlouhodobě je spojen rovněž s komunitním periodikem Obecní noviny Židovské obce v Praze.

Balajkova práce propojuje literaturu, redaktorskou zkušenost, fotografii a odborný zájem o dějiny fotografie. V českém kulturním prostředí tak vystupuje jako autor s širokým profesním záběrem, který vedle beletrie rozvíjí také dokumentární a historická témata.

Článek Petr Balajka: bohemista, polonista, fotograf, redaktor a spisovatel se nejdříve objevil na Bohemista.

Ludvík AškenazyNovinář, básník, prozaik, dramatik a autor moderních pohádek

• Narozen: 24. února 1921, Český Těšín
• Zemřel: 18. března 1986, Bolzano, Itálie
• Povolání: novinář, básník, prozaik, dramatik, scenárista a rozhlasový autor
• Výrazná oblast tvorby: moderní pohádky a drobná próza
• Exil: po roce 1968 Německo, později Itálie

Kdo byl Ludvík Aškenazy?

Ludvík Aškenazy (1921–1986) byl český novinář, prozaik, dramatik, scenárista a autor literatury pro děti; věnoval se také poezii. Narodil se 24. února 1921 v Českém Těšíně do česko-židovské rodiny. Dětství a středoškolská léta prožil převážně v tehdejší polské Stanislavi a poté studoval slovanskou filologii a dějiny na univerzitě ve Lvově. Jeho studia přerušila druhá světová válka.

Po německém útoku na Sovětský svaz se dostal na východ až do Kazachstánu, kde krátce působil jako učitel. Roku 1942 vstoupil do československé vojenské jednotky v SSSR a válku prožil jako příslušník československého zahraničního vojska. Válečná zkušenost a zkušenost židovské rodiny se později opakovaně promítaly do jeho prózy i rozhlasové tvorby, často však nikoli pateticky, nýbrž prostřednictvím každodenních situací, jemné ironie a soustředění na osudy obyčejných lidí.

Po roce 1945 pracoval v Československém rozhlase jako reportér a zahraničněpolitický komentátor. Jeho nejranější knihy vycházely z reportážní a publicistické práce a nesly i dobové ideologické rysy. Od poloviny padesátých let se však stále výrazněji prosazovala jeho osobitá beletrie. Aškenazy vynikl především v kratších útvarech – povídkách, etudách a pohádkách – v nichž spojoval realitu s fantazií, lyrizaci s humorem a dětský pohled s tématy určenými i dospělému čtenáři.

K jeho známým knihám patří Dětské etudy, Ukradený měsíc, Psí život, Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek, Černá bedýnka a Praštěné pohádky. Právě moderní pohádka se stala jednou z nejcharakterističtějších oblastí jeho tvorby. Tradiční pohádkové principy proměňoval pomocí současného prostředí, absurdního nápadu, slovní hry a laskavého, někdy melancholického humoru. Vedle prózy psal rozhlasové a divadelní hry a podílel se také na filmových scénářích, mimo jiné na filmu Křik režiséra Jaromila Jireše.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 odešel s rodinou do exilu. Žil nejprve v Mnichově, kde intenzivně spolupracoval s německými rozhlasovými stanicemi a pro bavorský rozhlas vytvořil velké množství pohádek. Později se přestěhoval do italského Bolzana. V německy psané tvorbě pokračoval především jako autor dětské literatury; za knihu Wo die Füchse Blockflöte spielen získal roku 1977 významné německé ocenění za literaturu pro mládež.

Ludvík Aškenazy zemřel 18. března 1986 v Bolzanu. Jeho tvorba zůstává pozoruhodná schopností překračovat hranice mezi publicistikou a beletrií, literaturou pro děti a dospělé i mezi vážným tématem a poetickou hrou. V české literatuře 20. století má výrazné místo jako mistr krátké prózy a moderní pohádky.

Článek Ludvík Aškenazy: novinář, prozaik, dramatik a autor moderních pohádek se nejdříve objevil na Bohemista.

Jakub ArbesČeský spisovatel a novinář, tvůrce romaneta

• Narozen: 12. června 1840, Smíchov (dnes Praha)
• Zemřel: 8. dubna 1914, Smíchov (dnes Praha)
• Povolání: spisovatel, novinář, dramaturg
• Literární přínos: romaneto
• Pohřben: hřbitov Malvazinky, Praha

Kdo byl Jakub Arbes?

Jakub Arbes (1840–1914) byl český spisovatel, novinář a dramaturg, pevně spojený s pražským Smíchovem. Narodil se 12. června 1840 v rodině ševcovského mistra. Studoval reálku a od roku 1859 pražskou polytechniku, studium však nedokončil, protože se rozhodl věnovat žurnalistice a literatuře. Na vyšší reálce poznal Jana Nerudu, který patřil k jeho důležitým literárním vzorům. S májovci Arbes sympatizoval, sám však k jejich generačnímu uskupení nepatřil.

Do novinářského prostředí vstupoval v 60. letech 19. století. Přispíval do týdeníku Čech a deníku Hlas, krátce působil ve Vesně kutnohorské a od roku 1868 pracoval v Národních listech. Jako odpovědný redaktor byl kvůli obsahu novin opakovaně vyšetřován a souzen. Od září 1873 do října 1874 byl vězněn v České Lípě. Po propuštění se k Národním listům ještě vrátil, ale roku 1877 z redakce odešel. Později působil také jako dramaturg Prozatímního divadla a vedl humoristicko-satirický časopis Šotek.

Nejvýznamnějším Arbesovým přínosem české literatuře se stalo romaneto. Jde o prozaický útvar středního rozsahu vystavěný kolem tajemství, neobvyklého jevu nebo zdánlivě nevysvětlitelné události. Napětí se v něm často spojuje s prostředím moderní Prahy, vědou, psychologií a společenskými otázkami; záhada nakonec dostává racionální vysvětlení. Arbes přitom navazoval mimo jiné na podněty romantické a fantastické prózy a na tvorbu Edgara Allana Poea.

K nejznámějším Arbesovým romanetům patří Svatý Xaverius, Sivooký démon, Ukřižovaná, Zázračná Madona a Newtonův mozek. Vedle romanet psal také sociálně zaměřené romány a prózy, například Mesiáš, Štrajchpudlíci nebo Anděl míru. Zajímal se o život městských vrstev, dělnické prostředí, sociální nejistotu i postavení intelektuálů a umělců. Významná byla rovněž jeho publicistika, divadelní kritika a kulturněhistorické portréty osobností.

Arbes zůstal po velkou část života spjat se Smíchovem a českou žurnalistikou. Věnoval se také odkazu Karla Hynka Máchy a jako první dešifroval jeho deníky. Zemřel 8. dubna 1914 a byl pohřben na hřbitově Malvazinky. Jeho romaneta představují osobitou kapitolu české prózy 19. století a výrazně propojila fantastický námět s moderním, racionálně uvažujícím vypravěčstvím.

Článek Jakub Arbes: spisovatel, novinář a tvůrce romaneta se nejdříve objevil na Bohemista.

Karel AdámekSpisovatel, publicista, národopisec a mladočeský politik

• Narozen: 13. března 1840, Hlinsko
• Zemřel: 11. ledna 1918, Hlinsko
• Povolání: spisovatel, publicista, národopisec, politik a vlastivědný pracovník
• Politická příslušnost: Národní strana svobodomyslná (mladočeši)
• Syn: Karel Václav Adámek (1868–1944)
• Bratr: Bohumil Adámek (1848–1915)

Kdo byl Karel Adámek?

Karel Adámek (1840–1918) byl český spisovatel, publicista, národopisec, vlastivědný pracovník a politik, jehož život byl úzce spojen s Hlinskem a východními Čechami. Narodil se v Hlinsku do rodiny podnikatele Jana Adámka. Studoval nižší reálku v Chrudimi a pokračoval na vyšší reálce v Praze, kterou však kvůli nemoci nedokončil. Po návratu do rodného města pracoval v otcově podniku a dále se vzdělával jako samouk.

Od mládí se zapojoval do kulturního a veřejného života Hlinska. Přispíval do tisku, věnoval se literatuře, překladům, divadlu i osvětové práci. Postupně se soustředil především na publicistiku, národohospodářské otázky, školství, kulturní historii a regionální vlastivědu. K jeho významným oblastem zájmu patřily sociální a hospodářské poměry české společnosti, zejména postavení rolnictva, dělnictva a řemeslnictva. Mezi jeho práce patří například Čtrnáctý věk, Naše dělnictvo, Z naší doby, Paměti z poroby českého rolnictva nebo Z dějin okresu hlineckého.

Výraznou stopu zanechal také ve veřejné správě. Roku 1865 se stal okresním starostou v Hlinsku a tuto funkci zastával až do své smrti. Podporoval hospodářský a kulturní rozvoj regionu a z jeho podnětu bylo roku 1874 při městské škole v Hlinsku založeno muzeum. Podílel se rovněž na snahách o zlepšení dopravního spojení východních Čech, mimo jiné na prosazování železniční tratě přes Pardubice, Chrudim a Německý Brod.

V politice patřil k mladočeskému proudu. V letech 1879–1901 zasedal v Říšské radě a od roku 1881 do roku 1913 byl poslancem Českého zemského sněmu. Později působil také v zemském výboru a od roku 1907 byl členem rakouské Panské sněmovny. Jeho činnost propojovala politiku, regionální samosprávu, národohospodářské otázky a kulturní práci.

Karel Adámek bývá někdy připomínán spolu se svým synem Karlem Václavem Adámkem (1868–1944), právníkem, historikem a vlastivědným badatelem. Jde však o dvě rozdílné osobnosti. Karel Adámek starší zemřel 11. ledna 1918 v rodném Hlinsku a patří k výrazným představitelům českého regionálního, kulturního a politického života druhé poloviny 19. a počátku 20. století.

Článek Karel Adámek: spisovatel, národopisec a mladočeský politik se nejdříve objevil na Bohemista.

Daniel Adam z VeleslavínaHumanista, tiskař, nakladatel, překladatel a lexikograf

Kdo byl Daniel Adam z Veleslavína?

Daniel Adam z Veleslavína (1546–1599) byl významný český humanista, tiskař, nakladatel, překladatel, lexikograf a organizátor literárního života předbělohorských Čech. Svou vydavatelskou a jazykovou činností výrazně zasáhl do vývoje české vzdělanosti a knižní kultury druhé poloviny 16. století.

Narodil se v Praze. Studoval na pražské univerzitě, kde roku 1568 získal titul bakaláře a o rok později titul mistra. Později zde působil jako profesor historie. Roku 1576 se oženil s Annou, dcerou významného pražského tiskaře Jiřího Melantricha z Aventina, a postupně se stále více zapojoval do práce v Melantrichově tiskárně.

Po Melantrichově smrti se stal nejprve správcem a následně vlastníkem tiskárny. Vydával české i latinské knihy a kolem své dílny soustředil okruh vzdělanců, překladatelů a autorů. Jeho cílem nebylo pouze vydávání knih, ale také šíření humanistické vzdělanosti a kultivace českého jazyka.

Veleslavínova vydavatelská činnost zahrnovala historická, jazyková, lékařská, náboženská i vzdělávací díla. Zvláštní význam měly slovníky a jazykové příručky, které přizpůsoboval českému prostředí a doplňoval českou slovní zásobou, frazeologií, příslovími a synonymy. K nejznámějším patří Nomenclator quadrilinguis a Silva quadrilinguis.

Jeho nejvýznamnějším původním dílem je Kalendář historický, poprvé vydaný roku 1578 a později rozšířený v roce 1590. Kniha přinášela přehled významných historických událostí uspořádaných podle jednotlivých dnů roku a zároveň sloužila jako prostředek historického poučení.

Věnoval se rovněž překladům a redakčním úpravám cizích i starších českých děl. Podílel se například na vydání Kronik dvou o založení Země české a na řadě dalších historických a vzdělávacích publikací. Jeho zásahy do textů se často týkaly nejen obsahu, ale také jazykové a stylistické podoby.

Čeština Veleslavínových tisků byla později považována za jeden z vrcholů humanistické češtiny. Jeho jméno se proto stalo symbolem celého období a pro poslední třetinu 16. století se v českých kulturních dějinách vžil pojem „veleslavínská doba“.

Daniel Adam z Veleslavína zemřel 18. října 1599 v Praze. Po jeho smrti pokračovali v činnosti tiskárny jeho dědicové. Jeho odkaz zůstává spojen především s rozvojem českého knihtisku, jazykové kultury a humanistické vzdělanosti.

Článek Daniel Adam z Veleslavína: humanista, tiskař a organizátor literárního života se nejdříve objevil na Bohemista.

Karla Absolonová-BufkováSpisovatelka, folkloristka, etnografka a sběratelka moravských pověstí

Kdo byla Karla Absolonová-Bufková?

Karla Absolonová-Bufková (1855–1941), rozená Wankelová, byla česká spisovatelka, folkloristka a etnografka. Narodila se v Blansku do rodiny významně spojené s poznáváním moravské historie a lidové kultury. Jejím otcem byl lékař, archeolog a badatel Jindřich Wankel.

Základní vzdělání získala v Blansku a poté studovala na Vyšší dívčí škole v Praze. Od mládí se pohybovala v prostředí, které podporovalo zájem o historii, archeologii, národopis a lidové tradice. Tato zkušenost výrazně ovlivnila i její pozdější literární a sběratelskou práci.

Ve své tvorbě se věnovala především knihám pro mládež, pověstem, pohádkám a divadelním hrám. Zároveň zaznamenávala moravské lidové tradice, hudební folklor a vyprávění předávaná ústně mezi generacemi. Významnou část její práce tvořilo uchovávání moravských pověstí a lidových tradic v literární podobě.

Mezi její známá díla patří sbírka Z Ječmínkovy říše: moravské povídky a pověsti, cestopisně laděná kniha Po stopách slovanských na Rujáně, soubor Moravské pověsti a pohádky zejména z Krasu moravského a divadelní hra Tulák. Publikovala rovněž povídky, studie a další texty v dobovém tisku.

Absolonová-Bufková se zajímala také o výtvarné projevy lidové kultury a spolu se svými sestrami se podílela na národopisných aktivitách a výstavách. Patřila tak k ženám, které na přelomu 19. a 20. století spojovaly literární tvorbu s dokumentací a popularizací tradiční kultury.

Její rodina patřila k výrazným osobnostem moravského kulturního a vědeckého života. Syn Karel Absolon se stal známým archeologem, paleontologem a badatelem Moravského krasu. Dalším jejím synem byl fotograf a chemik Vladimír Jindřich Bufka.

Karla Absolonová-Bufková pomáhala uchovat příběhy, pověsti a zvyky moravského venkova v době, kdy se tradiční způsob života rychle proměňoval. Její dílo proto představuje nejen součást české literatury, ale také cenné svědectví o lidové kultuře Moravy.

Zemřela 29. listopadu 1941 v Praze ve věku 86 let. Připomínána je jako česká autorka, sběratelka pověstí a folkloristka, jejíž práce propojovala literaturu s národopisným zájmem o Moravu a její kulturní dědictví.

Článek Karla Absolonová-Bufková: spisovatelka, folkloristka a sběratelka pověstí se nejdříve objevil na Bohemista.